Jak to vlastně začalo
Narodil sem se 15.9. 2007 v malé vesničce v Čechách. Podle mého jména jste asi poznali, že to byly Kunětice. Moje maminka se jmenuje Aretha Braja Bohemia, ale ti lidé, u kterých bydlí, jí říkají prostě Enny. Tátu sem viděl snad jen jednou a moc si ho nepamatuju. Jmenuje se Akim z Kačínských tůní a říkají mu Akim :). Je to fešák (a já jsem po něm) a je dokonce Šampion krásy České republiky. Ale zpátky k prvním dnům mého života.
Spolu se mnou se narodily 4 sestřičky a 5 bratříčků, takže nás bylo celkem 10. No a dávali jsme mamince pořádně zabrat. V rodině jsem se rychle zabydlel a zvykl si na mou paničku Moniku. Taky za mnou pořád chodil Kubík, což je pro změnu Moničino štěňátko. Teda vy lidi jim říkáte děti. Ale to není důležité. Důležité bylo, že se kě mě choval moc hezky a od té doby mám rád děti. Sice občas zatáhnou kde nemají, ale dá se ty vydržet a je s nimi legrace. Po čase začali jezdit cizí lidé a okukovali mě a mé sourozence. Vybrala si mě jedna slečna, která se jmenovala Míša. Jaké bylo ale mé překvapení, když v pátek 16. listopadu přijeli úplně neznámí lidé a začali na mě šišlat a domluvili se s Monikou, že si mě odvezou. Člověk Slávek si mě vzal na klín a hladil mě a choval, až sem z toho usnul. Mezitím si povídali o tom, co jím, co umím a co potřebuju. Nakonec si mě opravdu odvezli a já sem se, jako první ze sourozenců, vydal do světa.
První dny s novými pánečky
Se svými novými pánečky, Slávkem a Lenkou, jsem se dostal do mého nového domova v Dolanech u Olomouce. Moc se mi tam líbilo už od začátku. Pokoj plný psích hraček, pelíšek, kousací kostičky. Prostě psí ráj. Dostal sem zelený obojek s kostičkami a začal se pomalu zabydlovat. Velká zahrada se mi taky líbila, ale mnohem radši jsem to měl u pánečků v pokoji. Mohl jsem být pořád s nimi a to mi vyhovovalo. Začali mě brát i do práce a protože oba pracují na vysoké škole, tak jsem hned začal s nejvyšším vzděláním. Docházku jsem měl lepší než leckterý student, ale abych se přiznal, většinu času jsem tam prospal. Taky mě začali brát naším bílým autem (říkají mu bílá Fábia) na různá místa. Třeba do Lanžhota, nebo na Přimdu. Páneček s paničkou totiž zkoumají bobry a na ta místa za nimi jezdí.
Co mě trochu mrzelo, bylo to, že mě nenechávali spát u nich v pelíšku a musel sem ležet na svém pelíšku (a měl sem dva moc velké). Nakonec se vše vyřešilo asi po měsíci. Pánečci občas pracují přes noc. Prý sledují bobry s vysílačkami. No a to mě nechávali spinkat na ubytovně a sami se vraceli až ráno a to už sem byl vyspinkaný. Jenže oni ne a tak sem si chtěl vždy hrát. A oni byli unavení a vlezli si do svých pelíšků a chtěli spát. A tak si mě začali brát do postele a já jsem z toho udělal takový pěkný zvyk a od té doby mám pelíšky tři.
Jak to bylo s paničkou Míšou
Jak už sem řekl, měl jsem mít původně jinou paničku. Přijela se na mě podívat, když jsem měl sotva měsíc, ale nakonec si mě odvezli Lenka se Slávkem. Došlo k tomu proto, že mé lidské mamince Monice jednoho dne zavolal Slávek a přesvědčil ji, že mě nutně potřebuje. To sem ještě nevěděl proč o dozvěděl jsem se to až nedávno. Den předtím, než pro mě Slávek s Lenkou přijeli, jim totiž umřelo štěňátko výmara, které se jmenovalo Benny a oni mi proto říkají po něm, na jeho památku, které dělám čest (podívejte se do sekce výstavy a zkoušky). Míša si mě totiž chtěla vzít až v prosinci a ona byla sotva půlka listopadu. Proto Moniku přesvědčili, že má domluvit Míše a vzít si místo mě sestřičku Anny. Míša totiž doma měla jiné štěňátka od své fenky Betky a tak mě nechtěla dřív, než je dá jiným pánečkům. No a tím o mě přišla a dostali mě Slávek s Lenkou. A jsou za to Míše moc vděční a říkali jí cosi o tom, že vybrala moc dobrého pejska. Houby. Vybral jsem si já kam půjdu.
No s tou Míšou to bylo nakonec moc hezky zamotané. Jak sem už říkal, moji pánečci pracují na univerzitě v Olomouci. A Míša tam studuje. Jednoho únorového dne jsme byli všichni na dvoře fakulty (přírodovědecké, tam já chodím s pánečky) a čekali na to, než nám zlé žluté auto uhne z cesty, protože blokovalo vjezd. A kolem šla právě Míša. Podívala se na mě a řekla: "jéé to je krásný pejsek (pozn. Benýska: no to byl objev), my máme taky štěně výmara". Panička na to: "jééé a jak je starý?" Míša: "4 měsíce". Panička: "ten náš má taky 4 měsíce". Míša: "odkud ho máte?" Panička: "z Kunětic". Míša: "JÉÉÉ, ten náš je taky z Kunětic". A tak sem poznal svého prvního sourozence, sestřičku Anny. Pak Míša volala Pavlovi (to je její teď už manžel) a všichni se nade mnou rozplývali, jak jsem krásný. Domluvili jsme se na procházce a několikrát jsme spolu byli. Chtěl bych se se sestřičkou vídat častěji, ale teď je nějaká nemocná, takže to bohužel nejde. Náhoda tomu tedy nakonec chtěla, že jsem poznal i svou potenciální původní paničku.